English summary

Deutsche Zusammenfassung

SUŠICKO - BYLO ČI NEBYLO?

Jiří Martínek

 

Už od minulého století se prakticky ve všech syntézách českých dějin objevuje v rámci územního vývoje problematika Sušicka jako území na delší dobu odděleného od přemyslovských Čech. Jako první toto téma otevřel František Palacký, problematikou se zabývali - ač velmi stručně - např. i Václav Novotný, Josef Vítězslav Šimák či Jaroslav Kašpar, z německých historiků pak zejména Josef Blau a Max Piendl.1) Až na výjimky ale většinou jde o konstatování, že za dnešního stavu znalostí nelze problém řešit a že jde o „neznámo jak velkou část Sušicka", časem se - ale bez důkazů - ustálilo tvrzení, že bylo odděleno v roce 1124 a navráceno roku 1265. Pokusil jsem se tedy znovu dát dohromady všechny prameny a prověřit jejich výpovědní hodnotu.

Podhůří Šumavy bylo osídleno již od pravěku - svědectvím je např. halštatské hradiště na vrchu Sedlo u Sušice nebo rýžovnické sejpy na březích střední Otavy. Po snížení počtu obyvatel na přelomu letopočtu a v době římské je znovu osidlováno - nejprve z jihočeských pánví, a to slovanským obyvatelstvem. Už v době kolem roku 1000 bylo osídlení kolem Sušice poměrně husté.2) Hranici proti podunajským zemím v té době tvořil rozsáhlý hvozd na šumavských hřebenech, ovšem nešlo o nijak přesné stanovenou čáru, nýbrž prostě procházela uprostřed lesa - „in media silva", jak poznamenal Kosmas3) při popisu hranic slavníkovského panství, které v roce 981 snad dosahovalo až na Netolicko a k šumavským hvozdům.

Z druhé strany Šumavy se v přemyslovské době rozkládaly statky pasovského biskupství, ale zejména takzvaná Severní Marka (Nordgau), v jejíž správě se angažovali nejprve Babenberkové, ale brzy - už v 11. století - se zde objevuje významný hraběcí rod, jenž se od počátku 12. století psal podle podunajského Bogenu. Celistvost majetkové držby zde ale narušovala dlouhá řada církevních lén; mezi kláštery, které zde vznikly, patří především Ober-Alteich a rodový klášter Bogenů ve Windbergu, založený roku 1126.

Genealogie hrabat z Bogenu je po celé 11. století hypotetická, předkem snad byl Aschwin, který v roce 1082 uhájil niederaltašský klášter před vpádem Čechů. Brzy se dostávají do kontaktu s českými Přemyslovci, s nimiž byli od roku 1094 v příbuzenském vztahu. Tohoto roku, jak informuje Kosmas,4) „pojal kníže Břetislav (II.) jakousi paní z Bavor jménem Lukardu, sestru hraběte Albrechta, za manželku". Oním Albrechtem byl nejspíše Albrecht I. z Bogenu.5) Příbuzenství ovšem nevydrželo dlouho, jen do roku 1100, kdy byl Břetislav II. ve Zbečně zavražděn.

Když v roce 1121 si „nějací Němci" (nejspíše to byl Děpolt II. z Vohburgu)6) postavili hrad na strmé skále uprostřed českého hvozdu - šlo s velkou pravděpodobností o Přimdu7) -, kníže Vladislav nelenil a hrad dobyl. Jeho posádku by pravděpodobně pozabíjel, kdyby právě nepřijel hrabě Albrecht a nezprostředkoval smír. Jde samozřejmě o téhož Albrechta z Bogenu,8) který byl Vladislavovým švagrem.

Spojenectví mezi Vladislavem I. a Bogeny bylo utvrzeno v červenci 1124, když český kníže provdal svou dceru Svatavu za Friedricha z Bogenu, „ velmi proslulého muže mezi předními muži bavorskými".9) Fridrich byl řezenským fojtem a jeho smrtí v roce 1148 vymřela jedna z větví rodu hrabat z Bogenu.

Albrecht I. a Friedrich z Bogenu zasáhli do českých dějin ještě jednou, a to v roce 1142. Jejich pomoc pro budoucího krále Vladislava tehdy získával vynikající diplomat, biskup olomoucký Jindřich Zdík. Ten 21. a 22. 5. 1142 navštívil klášter ve Windbergu (zakladatelem byl právě Albrecht I.) a vysvětli zde 3 oltáře.10) Souběžně při jednání získal Zdík vojenskou pomoc obou Bogenů pro Vladislava II. Hrabata se pak připojila k císaři Konrádovi III. a s jeho vojskem prošli přes Všerubský průsmyk do Čech a přes Plzeň táhla německá vojska k Praze, kde byl hrad obléhán Konrádem Znojemským. Konrád ale poté, co se dozvěděl o blížícím se císařově vojsku, raději odtáhl na Moravu a spokojil se s údělným knížectvím.

Potřetí se Přemyslovci a Bogenové stali příbuznými na konci 12. století. Přesný rok neznáme - nejčastěji se hovoří o letech 1184 - 86, ale přesná zmínka chybí.11) Šlo o sňatek mezi Ludmilou, dcerou knížete Bedřicha, a Albrechtem III. z Bogenu. Po Albrechtově brzké smrti (1198) se Přemyslovna Ludmila provdala znovu, když si v roce 1204 vzala Ludvíka z rodu Wittelsbachů, od roku 1214 falckrabí rýnského. Proto také po smrti bezdětného Ludmilina syna Albrechta IV. z Bogenu v roce 1242 dědili bogenský majetek Wittelsbachové. Sušicko se v českých dějinách začalo objevovat až v polovině minulého století. František Palacký tehdy napsal ve svých Dějinách národu českého, že „město Sušice se svým okolím nacházelo se na dlouhý čas, co manství české, v rukou hrabat od Luku, r. 1242 vymřelých".12)

Doklady, jak k tomuto názoru došel - zejména k postavení Sušická jako manství - ovšem velikán českého dějepisectví neuvádí. Ještě konkrétněji se k Sušičku vyslovil Václav Novotný: při popisu sňatku Svatavy a Fridricha z Bogenu přímo mluví o tom, že věnem připadlo Svatavě Sušicko.13) Naproti tomu Augua Sedláček14) nepochybuje o tom, že Sušice s okolím připadla Bogenům až při sňatku Albrechta III. a Ludmily. Všem třem historikům ovšem poněkud unikl fakt, že po celé 12. století se v pramenech nikde Sušice neobjevuje, a dokonce se ani nikde nemluví o žádném věnu.

První zpráva o Sušici v historických pramenech - a jediná ve spojitosti s hrabaty z Bogenu - pochází z roku 1233. Jde v ní o patronát nad sušickou farou, který věnoval Albert IV. z Bogenu windberskému klášteru:
Albertus comes de Bogen, advocatus Windebergensis ecclesiae, transfrelationis iter aggressurus, ecclesiae praefatae testamento suo confert ecclesiam Viehta, et alteram in terra Bohemorum, quae dicitur Schvtenhoven, cum villa adjacente, Podmvokel dieta, jure debito et perpetuo possidendas. Facta sunt haec VIII Kal. Apríl, anno MCCXXXIII.15)

V listině se tedy nemluví o žádném manství, jak chce Palacký, a ani o žádném území odděleném od Čech. Naopak, Albrecht z Bogenu o Sušici píše, že se nachází v zemi Čechů - in terra Bohemorum. Nikde se také nedozvídáme o tom, jak se Bogenové k majetku dostali. Naopak víme, jak to se Sušicí bylo dále. Roku 1242 hraběcí rod vymřel a po Albrechtovi IV. dědil jeho nevlastní bratr Otto II. Dolnobavorský (matkou obou byla Přemyslovna Ludmila, dcera českého knížete Bedřicha). Otto určitě Sušicko držel v roce 1246, když vydal (17. června) tuto listinu:
Otto, comes palat. Reni, dux Bavvariae, tradit in vim cujusdam permutationis bonorum ecclesiae de inferiori Altah decimas omnium bonorum nostrorum in cellaris et granariis Flinsperch, Weissenstein et Schvtenhofen perpetuo colligendas. Datum Landavve, MCCXLVI, XV. Kal. Julii.16)

foto Bohumil KrutišTouto listinou zapsal Ota II. desátky ze všech svých majetků v Sušičku (a v dalších oblastech, o nichž se netřeba zmiňovat, neb se netýkají naší problematiky) klášteru v Nieder Alteichu. Co byly tyto všechny majetky, ovšem neuvádí. Že zde měl niederaltašský klášter i další zájmy,17) svědčí listina z 26. června 1314, v níž prodali děkan ze Zdouně Oldřich, zbynický farář Jindřich a jejich tři bratři kolínečtí měšťané Werner, Jindřich a Popp - ves Sälitz, dosud klášterní léno, přímo klášteru:
Ulrich der dechant von Nabzdun mitsamt seinen brüdern herrn Divin, pfarrer datz Spinitz, Wernher, Poppen, Heinrich bürgern von dem Städtlin verkauft den hof zu Sälitz, den sie bisher von dem kloster Niederalteich zu lehen hatten, an desselbe kloster um 36 pfd. pfg. mit des richters und der zwölfer der geschwornen datz Schutenhoven hand.
18)

To, že ves Sälitz (J. V. Šimák19) ji ztotožnil se zaniklým Sedlcem východně od Kolínce) měla vztah k Sušičku, popírá již její poloha: v blízkosti se nachází Zbynice, které již Přemyslovec Jindřich, bratr Vladislava II., věnoval klášteru v Doksanech.20) Tuto donaci navíc známe jen z potvrzení, které roku 1226 dal klášteru Přemysl Otakar I. Těžko tedy Zbynice s okolím mohly náležet k Sušičku, když je v této době potvrzuje český král v majetku jednoho z předních klášterů v zemi.

Po vymření Babenberků v roce 1247 soupeřili Přemyslovci s bavorskými Wittelsbachy (a řadou dalších rodů) o rakouské země, a několikrát se oba rody spolu utkaly i na válečném poli. Je jasné, že v této době byla wittelsbašská država v českých zemích - ať již jakkoli velká - trnem v oku přemyslovským panovníkům. K boji o Rakousy přistupovaly navíc stále nevyřešené otázky bogenského dědictví. Lze předpokládat, že o Sušicko šlo již v roce 1251 při vpádech Václava I. a Přemysla Otakara II. do Bavorska. Nejspíše tehdy asi padla Sušice do českých rukou, protože když po porážce u Mühldorfu v roce 1257 uzavíral „král železný a zlatý" mír s Wittelsbachy, musel Sušici vrátit. Jak napsal kronikář Heřman Altašský,
„Otakarus rex restituit Henrico castrum Ride et Schuttenhofen cum suis pertinentiis, Učet tamen haec occupavit rursus...“

Vyřešit problém Sušická se nakonec podařilo až v lednu 1273, když se Přemysl Otakar I. vzdal části bogenského dědictví:
... Idem quoque d. dux renunciavit et renunciat omni iuri et accioni sibi et heredibus suis competentibus in castris, possesionibus atque bonis dictis Shvtenhoven, Gresensteyn, Erensprunc et aliis omnibus iuribus sibi heredibusque suis competentibus in regno Bohemiae, ducatibus Austrie, Stirie et Karinthiae, marchionate Moraviae, dominatu Carniole atque Marchiae, Egre ...21)

Konkrétně se český panovník vzdal Bogenu, Deggendorfu, Schärdingu, Flossu a Bartensteina, podržel Sušici, Gräfenstein a Ehrenbrunn. Touto smlouvou definitivně mizí ze světa problém odtrženého Sušicka od českých zemí.

Několik zpráv se také týká jedné menší lokality v Sušičku, která má také určitý vztah k Bogenům. Jde o ves Albrechtice s původně románským kostelem. Ta byla věnována před rokem 1174 (nejspíše po roce 1158) bogenskému rodovému klášteru ve Windbergu.

První zpráva k Albrechticím pochází z rukopisu z doby kolem roku 1305, kterou vypsal August Sedláček a Josef Emler vřadil do čtvrtého svazku Regest:
Ex donatione Vladislai, regis Bohemiae, qui fuit pater Alberti, Saltzburgensis archiepiscopi, Albrechtsried curia.
Ex donatione ut supra et aliorum didelium villa Albrechtsried.
Ex donatione Vladislai regis eiusdem Mülschucz, Janebiz, Weitziz.
22)

K premonstrátskému kostelu ve Windbergu se váže i řada dalších zpráv. V nekrologiu windberském je Vladislav II. zmiňován jako ten, kdo obdaroval klášter, v témže zdroji je i zpráva o olomouckém biskupu Janovi, který ve Windbergu vysvětil klášterní kostel a oltáře sv. Kříže a sv. Jiljí. Přímý vztah k premonstrátům měl i bratr Přemysla Otakara I., salcburský arcibiskup Vojtěch - původně mnich ze strahovské kanonie.
Vojtěch (Albrecht), už jako arcibiskup salcburský, pak 5. ledna 1179 vysvětil kostel v Albrechticích. Dosvědčuje to především zápis z jednoho rukopisu ze 13. století:
Anno dominicae incarnationis MCLXXIX Indict. XII. Kal. Januarii dedicata est ecclesia nostra Albrechtsried sita in boemia a reverendo Salisburgensis ecclesie archiepo Alberto filis regis boemie.23)

Druhým pramenem je pak nápis na barokním obraze v albrechtickém kostele, snad podle původní (nezachované) autentiky:
B. Albertus Wladislai regis Bohemiae et hujus loci fundatoris filius, sac. Can. ordinis praemonstratensis professus in Monte Sion Pragae et inde assumptus in Arche - Episcopum Saliburgensem, consecravit hanc ecclesiam in honorem B. V. Mariae et SS. AA. Petri et Pauli. Anno saLVtIs et In CarnatI VerbI kVInta MensIs IanVarII.24)

Samotný kostel Panny Marie, sv. Petra a Pavla je datován do doby kolem roku 1240 (podle portálu), ale není vyloučen starší původ z doby před rokem 1179. Písemná zmínka o kostele je pak až z roku 1277.25) Ve všech těchto zprávách se ale mluví jen o tom, že kostel náležel klášteru ve Windbergu (a díky tomu k pasovské diecézi, resp. pod arcibiskupství v Salcburku). Nikde nejsou Albrechtice zmiňovány ve spojení s rodem Bogenů, ale jen s windberským klášterem, kterému náležely až do roku 1803 (tehdy byl klášter zrušen). Stejně jako u majetku dalších klášterů - např. Waldsassenu či výše zmíněného Niederalteichu - nebyla tímto vlastnictvím zpochybňována územně správní příslušnost daného místa k Čechám. I zde je přímo zmíněno, že Albrechtice se nachází v Čechách (sita in Boemia).

Majetky kláštera v Čechách pak byly rozšířeny v roce 1290 odkazem Blajislava, předka vladyckého rodu z Dlouhé Vsi.26)

Těchto několik zpráv shrnuje vše, co lze v pramenech najít k bogenským a windberským državám ve 12. a 13. století na Sušičku. Přesto se z těchto zpráv některým historikům podařilo udělat dalekosáhlé vývody, včetně vymezení bogenské držby.

Zatímco J. V. Šimák27) zůstal zdrženlivým a zůstal u názoru, že nejde bogenskou držbu vymezit, opačné stanovisko zastával regionální historik původem z Nýrská Josef Blau. Ve svém jinak cenném díle Geschichte des königliche Freibauern (1932) vymezil hranice odtrženého území takto:
hora Ostrý (1293 m) - k východu k průsmyku u Děpoltic - severní úbočí Prenetu (1071 m) - říčka Ostružná - Sušice - po Otavě ke Chmelně – Nezdický potok - Javorník (1089 m) - potok Spulka - Volyňka - Boubín (1362 m) - Bobík (1263 m) - Zlatá stezka poblíž Volar.28)

Blauovo vymezení ovšem nemá takřka žádné opory. Blau totiž převzal pro vymezení přímo hranici Prácheňského kraje, vytvořenou ovšem až v pozdějších stoletích, a zcela pominul, že v raném středověku vedly hranice obvykle po horských hřbetech, a nikoliv po vodních tocích (jako je třeba poměrně nepatrná Ostražná). Argument, že v daných oblastech se nachází názvy ukazující převážně na německou kolonizaci - např. Albrechtice, Hartmanice -, lze vyvrátit tím, že, přibližně stejný počet názvů je odvozen i od jmen slovanských (třeba Bílenice či Zdíkov). Ani pokus Josefa Blaua o spojení Sušicka se svobodnými sedláky v královským hvozdem nemá příliš opory: o svobodných sedlácích, zvaných králováci, jsou zmínky až z pozdějších dob, navíc minimálně jedna z králováckých rychet (Stachy) ještě roku 1318 neexistovala.29) A konečně: proč by se hvozd, jehož výjimečné postavení bylo založeno na hraběcí a pak vévodské držbě, jmenoval právě královský?30)

Na Josefa Blaua navázal v 60. letech našeho století řezenský historik Max Piendl. Po rozsáhlé disertaci o hrabatech z Bogenu (1948)31) navázal v roce 1962 v ročence Collegia Carolina Bohemia článkem Böhmen und die Grafen von Bogen,32) v němž se snažil snést všechny doklady o vztazích bogenského rodu k Čechám. Ač přiznává, že chybí doklady, více méně přijímá Blauovo vymezení. Podobně jako Blau také považuje některé hrady na tomto území za bogenská založení: jde mu konkrétně o Pajrek, Ödschlossl (též Pustý hrádek, cca 1 km východně od Kašperka) a foto Bohumil KrutišKunžvartu Strážného. Piendl rovněž nadhazuje myšlenku o bogenském založení Vimperku: cožpak název Vimperk nepřipomíná Windberg? Při rozboru písemných zpráv si ani Piendl nepovšiml určování Sušice in terra Bohemorum.

Bohužel (pro bavorského historika) se Vimperk v pramenech objevuje jako Winterberg,33) prvně v roce 1264 (tj. v době, kdy mělo Sušicko ještě patřit Wittelsbachům) v majetku pánů z Janovic - jde ovšem o jiný rod, než o pány z Janovic nad Úhlavou erbu šachovaného břevna (jak se domnívá Piendl), ale o pány z (Vrchotových) Janovic na Podlanicku erbu orlice.34) Úspěšně pro Piendla nedopadá ani kastelologický rozbor: rozsáhlý donjon Pajrku datuje T. Durdík do poloviny 14. století,35) obdobně to vypadá s Kunžvartem36) (prvně písemně až 1359, přičemž název ukazuje na královské založení - Königswart). Piendlův Ödschlossl pak je předsunutou baštou Kašperka, vystavěnou až v pozdní gotice, snad za Švamberků.37)

Česká historická produkce oblast Sušická pomíjela, většinou s odkazem na Novotného či Šimákovy práce - Zdeněk Fiala38) i Josef Žemlička39) se spokojují se stručným konstatováním, že neznámo jak velká část Sušicka patřila od roku 1124 (toto datum, jistě z Novotného, se objevuje pravidelně ve všech zmíněných dílech) hrabatům z Bogenu a vrátila se Čechám až za Přemysla Otakara II. Ani česká historická geografie nevěnovala Sušičku velkou pozornost. Atlas československých dějin jej přechází mlčením, L. Hosák40) i J. Kašpar41) se omezují na podobné zmínky jako výše zmínění autoři. Naposledy Eva Semotanová42) má jen stručnou zmínku, zakreslení v mapě odpovídá víceméně Blauovi. Jak tedy asi probíhal vývoj na Sušičku? Osídlení z české strany postupovalo už od starší a střední doby hradištní. Důkazem toho je dlouhá řada archeologických nálezů, včetně rýžovnických sejpů - koneckonců i název Sušice se někdy odvozuje od pojmenování místa, kde se sušil zlatý písek.43) Jakési zaznamenání osídlení máme z poloviny 11. století, kdy zde získal nějaké majetky břevnovský klášter. Šlo o takzvaný nezamyslický Újezd (J. V. Šimák se domníval, že zde od XII. století bylo břevnovské proboštství); patřily k němu vsi Hejna, obojí Hydčice, Hliněný Újezd, Domoraz, Kalenice, půl Kejnic, Krajnice, Škůdra, Zvotoky, Žihobce, Žichovice, Psáře44) (zaniklé), Kravolusice (zaniklé), Volšovy, Stankovice (nyní Dolní Stankov), díl Podmokel a samozřejmě Nezamyslice. Listina se hlásí do roku 1045, ale je nejspíše falzem ze XIII. století;45) zdá se ale být věruhodnou, neboť vymezení v listině se shoduje s rozmístěním archeologických nálezů.46)

Význam oblasti zvyšovala - kromě zlatých rýžovišť - i obchodní stezka, mířící z Podunají přes Zwiesel a horským sedlem v oblasti dnešních Prášil na Hartmanice (již zmíněná břevnovská listina mluví o celnici na Březníku), ke kostelu na Mouřenci a pak údolím Otavy na Sušici.47) Zda tuto stezku vyrubal poustevník Vintíř, jak chce Šimák,48) nevíme. Jistě šlo ale o významnou spojnici mezi bogenským panstvím a Čechami, o kterou hrabatům z Bogenu jistě šlo. I proto někdy před rokem 1233 získala hrabata z Bogenu ves, dvůr a kostel v Sušici a některé okolní osady - jejich počet není znám, ale vzhledem ke komplikovaným majetkovým poměrům v okolí (své vsi tu měl svatojiřský klášter, Břevnov, snad i Kladruby a jistě také šlechtičtí držitelé, foto Bohumil Krutišpředkové Černínů a pánů z Klenové) nešlo asi o nijak zvlášť velký majetek. Zda se dostalo Sušice Bogenům věnem (ať již roku 1124 nebo v 80. letech 12. století) nebo darem (za pomoc roku 1142 - proč by byli oceněni jen oni?, nebo za pomoc Přemyslu Otakaru I.), nelze rozhodnout. Určitě ale nešlo o odtržení Sušicka od Čech, i sami Bogenové uznávají, že šlo o ves v zemi Čechů.

Přibližně v téže době (mezi roky 1158-73) se dostávají vsi Albrechtice, Janovice, Milčice a Vojtice (nejsou-li tyto totožné s Albrechticemi) do majetku kláštera ve Windbergu (nikoliv přímo Bogenům), a to přímo darem krále Vladislava I. (viz výše). Ani zde nešlo o narušení územní integrity Čech a k vydělení došlo pouze z církevně správního hlediska.

Během 11. - 12. století proběhla na obou stranách šumavských hřbetů intenzivní kolonizace. Jejím důkazem je na bavorské straně dlouhá řada vsí, jejichž jména jsou ukončena na -ried.49) Z české strany byla snad organizována panovníkem - nasvědčuje tomu královské vlastnictví některých vsí v okolí Albrechtic, věnovaných někdy v letech 1158-1173 králem Vladislavem klášteru ve Windbergu. V osidlovaném území byla postupně vytvářena síť kostelů: kromě Albrechtického (vysvěcen 1179 - viz výše) stál již roku 1233 kostel v Sušici, o němž nemáme jiných zpráv než zmíněné listiny Albrechta IV. z Bogenu. Z 30. let 13. století pochází (podle obloučkového vlysu na portálu) kostel sv. Mauricia na Mouřenci u Annína,50) z přibližně stejné doby pak je kostel v Nicově51) pod horou Javorníkem (písemně až ve 14. století, a to v majetku ostrovského kláštera) a kostel Narození Panny Marie ve Strašíně - tam je roku 1254 připomínán johanitský plebán,52) podřízený strakonické komendě, a snad také kostel v Bukovníku53) (cca 1230; roku 1251 je připomínán Dobeš z Bukovníka). O něco málo mladší jsou kostely v Hejné54) (před polovinou 13. století), ve Zbynicích55) (rovněž), v Buděticích56) (40. léta 13. století), v Nezamyslicích57) a Petrovicích58) (oba 3. čtvrť 13. století).

Komplikované vlastnictví, až na Sušici a Albrechtice v majetku českých rodů a institucí, takřka vylučuje existenci souvislejší držby Sušická pány z Bogenu mimo území českého státu.

Situaci poněkud změnilo vymření pánů z Bogenu. O jejich dědictví se hlásili bavorští vévodové i Přemyslovci, a je zřejmé, že Sušice v bavorském majetku nebyla Přemyslovcům nijak po vůli. Dědictví nicméně připadlo Wittelsbachům a to nejpozději roku 1246, kdy Ota Dolnobavorský věnoval desátky ze dvorců v Sušičku klášteru v Niederalteichu. Když pak do hry vstoupilo babenberské dědictví, situace se rychle vyhrotila a už roku 1251 (a znovu 1257) došlo k válce mezi Čechami a Bavorskem. Jaká byla role Sušice v konfliktu, lze se jen dohadovat. Někdy před rokem 1257 ji Přemysl Otakar II. určitě získal, a to zřejmě v boji, protože při míru v Chámu je donucen vrátit Sušici (spolu s rakouským Riedem) zpět Wittelsbachům.59) Opět není jasné, co vlastně vracel; možná šlo o trhovou ves, možná už o město, které zde založil Přemysl Otakar II. Názor Pelantúv,60) že zde město vzniklo v 60. letech přičiněním českého krále, který získal Sušicko v boji kolem roku 1257 (ač až roku 1273 i právně), se zdá být chybný. Kdyby Přemysl Otakar II. Sušici nevydal zpět Bavorům, zřejmě by brzy došlo k dalšímu vojenskému konfliktu; králi železnému a zlatému začínala hrozit válka s Uherským královstvím a těžko by riskoval bavorský útok tím, že by nesplnil závazky z čerstvé mírové smlouvy, která pro něj navíc nebyla výhodná.

Teprve zřejmě za Wittelsbachů byla Sušice s okolím odtržena od českého státu, ne-li právně, tak určitě de facto. O přesném postavení není zpráv. Asi nešlo o velké území, ale spíše o strategicky a hospodářsky značně významné. Bavorští vévodové se zřejmě dědictvím získaného území rychle ujali a zajistili ho výstavbou několika hradů. Snad šlo o Rábí, jak nedávno naznačil T. Durdík61) (i když v souvislosti s pány z Bogenu), další opevnění také přibylo v Petrovicích;62) určitou souvislost s válečnými událostmi z let 1251-1257 by mohla mít také existence dvou nevelkých hradů přechodného typu v Buděticích u Rábí a na vrchu Hrnčíř u Petrovic. (Minimálně u Budětic se ale předpokládá šlechtický původ,63) který odkazuje možnost vzniku hradu v souvislosti s bavorsko-českou válkou do roviny neprověřitelné hypotézy). Že by byl hrad také v Sušici, jak chce (k roku 1273) Julius Lippert,64) je omyl vzniklý nesprávným porozuměním textu listiny.

K Čechám se Sušicko navrátilo až na základě dohody o rozdělení bogenského dědictví v lednu 1273. Od té doby je pak již nedílnou součástí Čech, kterou je (až na krátké období za II. světové války) až do současnosti. Poslední relikty bogenské držby pak zmizely v roce 1277, kdy pražský biskup vyměnil s windberským klášterem patronát v Sušici za Albrechtice65) (ty ale podle dochovaných zpráv patřily Windbergu již dříve a zda a jak se dostaly pražskému biskupství, není známo).

 

 

1)   Nejnovější práci k tomuto tématu zpracoval F. KUBŮ, Die Grafen von Bogen in Böhmen, in: Die Anfange der Grafen von Bogen-Windberg, Windberg (s vročením 1997, v březnu 1999 ještě v tisku); v době odevzdávám práce do tisku jsem ji ještě neměl k dispozici.

2)   J. SLÁMA, Příspěvek k vnitřní kolonizaci raně středověkých Čech, Archeologické rozhledy 19, 1967,
s. 433-45.

3)   Kosmas k r. 981 (1,27); k vymezení hranic v pohraničních hvozdech např. H. HIRSCH, Zur Entwicklung der bohmisch-österreichisch-deutschen Grenze, Jahrbuch des Vereins fur Geschichte der Deutschen in Bohmen 1, 1926, s. 7-31; J. DOBIÁŠ, Seit wann bilden die natúrliche Grenze von Böhmen auch seine politische Landesgrenze?, Historica 6, 1963, s. 5-44.

4)   Kosmas k r. 1094 (III, 2).

5)   V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, Praha 1913, s. 362

6)   T. DURDÍK, Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, s. 240.

7)   Bretholz (ed. Kosmy) se domníval (dle Dobnera), že šlo o Bezděz; ten ovšem ještě tehdy nestál. Bretholze zřejmé zmýlilo, že Kosmas (k r. 1121, III, 48) uvádí, že k hradu se jde přes ves Bélou, a zaměnil Bělou pod Bezdězem a Bělou nad Radbuzou. Ještě před tím správně lokalizoval na Přimdu Novotný, České dějiny 1/2, s. 535.

8)   Viz V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, s. 535; s předešlým Albrechtem ztotožňuje i M. Bláhová v rejstříku k českému překladu Kosmovy kroniky (Praha 1975).

9)   Kosmas k r. 1124 (III, 56); V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, s. 552, pozn. 2.

10)  CDBI, č. 129, s. 134.

11) Rok sňatku (1192) prvně uvádí J. BLAU, Geschichte des kiinischen Freibauern, Pilsen 1932, s., ač nemá důkazů.

12)  F. PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1939, díl I., s. 356.

13)  V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/2, s. 552, pozn. 2,1/3, s. 875.

14)  A. SEDLÁČEK, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1908, s. 849-850.

15)  CDB IH/1, č. 36, s. 35 Mon. Boic. XIV, č. 25, s. 47.

16)  CDB IV/1, č. 360, s. 527/528; Mon. Boic. XI, č. 78, s. 221. Sušice byla ve wittelsbašském majetku ještě roku 1262, kdy ji při dělení majetků obdržel Ludvík Wittelsbach (CDB V/3.Č. 1232, s. 178).

17) O působení klášterů v Niederalteichu a Rinchnachu na česko-bavorském pomezí podrobně J. DIPPEL, Die Urstátten der Benedictiner im bayrischen Walde, SMBCO 3.1882,^ č. 1-2, s. 97-113.

18) RBM. IV, č. 1987, s. 779.

19) J. V. ŠIMÁK, Místopisné drobnosti III. Český časopis historický 41, 1935, s. 352-370 (o Sölitz na s. 366).

20) CDB II, č. 286, s. 280-286 (Sbinici, s. 282). G. Friedrich lokalizoval na Vojnice u Roudnice nad Labem, všude jinde se ale objevují Zbynice (např. PROFOUS - SVOBODA -ŠMILAUER, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I-V, Praha 1948-60, sv. IV, 753 - i s pozdějšími zmínkami dokazujícími příslušnost zbynického kostela k Doksanům; A. MERHAUTOVÁ, Raně středověká architektura v Čechách, Praha 1971, s. 365-366).

21) RBM. II, č. 812, s. 327.

22) RBM. IV, č. 2077, s. 809.

23) Ed. B. BRAUNMÜLLER, Monumenta Windbergsia, Verhandlungen des historisches Vereins fur Niederbayern 23, Landshut 1879, s. 156 (cituje J. KUTHAN, Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století, 2. vyd., České Budějovice 1977, s. 179). O Albrechticích dále A. MERHAUTOVÁ, c.d.,s. 91-92; R. KUCHYŇKA,Kostel v Albrechtci. Časopis Společnosti přátel starožitností českých 17, 1909, s. 178; V. MENCL - K. BENE-ŠOVSKÁ - H. SOUKUPOVÁ, Předrománská a románská architektura v západních Čechách, Plzeň 1978, s. 41-42 a V. HOLÝ, Albrechtice u Sušice, Výběr 17, 1980, s. 8-13, 94-96.

24) Ed. J. KUTHAN, Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století, 2. vyd., České Budějovice 1977, s. 179-180; J. BLAU, Geschichte des kiinischen Freibauern, Pilsen 1932, s. 48.

25) H. MUGGENTHALER, Die Besiedlung des Böhmerwaldes, Passau 1929; recenzuje J. V. ŠIMÁK, Dvě knihy o osídlení Šumavy, ČČH 43, 1937, s. 104.

26) A. SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl XI., Praha 1897 (reprint 1997), s. 278; RBM. II., č. 1505, s. 647-648.

27) J. V. ŠIMÁK, České dějiny 1/5, Praha 1938, s. 1031.

28) J. BLAU, cd, mapa na s. 50.

29) RBM. III, č. 471, s. 194-195: „... It sub silva due ville Sdicow et Sdicow et terna Branissow cum silvis et montibus ... " Byly-li tyto tři vsi přímo pod šumavským hvozdem, Stachy nemohly existovat.

30) Řadu argumentů proti Blauovým vývodům snesl J. V. ŠIMÁK v recenzi v ČČH43, 1937, s. 100-112 (zejména na s. 109).

31) M. PIENDL, Die Grafen von Bogen. Diss. Erlangen 1948; Jahresbericht des Historischen Vereins fíir Straubing und Umgebung 55, 1952, s. 25-82; 56, 1953, s. 9-83.

32) M. PIENDL, Bohmen und die Grafen von Bogen, Bohemia 3, 1962, s. 137-149.

33) PROFOUS, cd. ,IV, 547, odvozuje název od Winterberg, jak se také lokalita objevuje v nejstarších pramenech.

34) Ottův slovník naučný, sv. XIII, s. 24; erb pánů z Vimperku (stříbrná orlice na modrém poli) je vymalován i na hradě Laufu u Norimberka. Erbovní galerie na Laufu vznikla někdy v letech 1358-1363, když ještě Vimperk stále patřil potomkům Purkarta z Janovic, zmiňovaného r. 1264 (A. SEDLÁČEK, Místopisný slovník, s. 959).

35) T. DURDÍK, cd., s. 208-209.

36) T. DURDÍK, cd.,s. 162.

37) T. DURDÍK, cd.,s. 135.

38) Z. FIALA, Přemyslovské Čechy, 2. vyd, Praha 1975, s. 28-29.

39) ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 26.

40) L. HOSÁK, Teritoriální vývoj Českého státu a jeho zemí I, in: HG 6, Praha 1971, s. 132-149.

41) J. KAŠPAR, Vybrané kapitoly z historické geografie českých zemí a z nauky o mapách, Praha 1990, s. 44; domnívá se, že Sušicko bylo odděleno jako zástava (?) roku 1124 a navráceno roku 1265.

42) E. SEMOTANOVÁ, Historická geografie českých zemí, Praha 1998, s. 127 - Sušicko bylo odděleno od českých zemí v letech 1124-1265. Zakreslení na mapce (s. 128) je jen schématické a nelze z něj vyvozovat názor autorky na územní rozsah Sušicka.

43) PROFOUS.c. d., IV, 238, odvozuje název od adjektiva suchý. Ve vlastivědné literatuře se občas objevuje názor, že se zde sušil zlatý písek; tato lákavá představa ovšem nemá žádné opory v pramenech a prvně ji přináší až J. SCHALLER, Topographie des Königreiches Böhmen, I-XVI, Prag 1785-91, sv. III, s. 242.

44) V. ŠMILAUER, Úvod do toponomastiky, Praha 1966, s. 33, opravuje chybu v Profousovi, který lokalizuje na Psáry u Rožmitálu pod Třemšínem.

45) CDBI.č. 379, s. 352-354.

46) J. SLÁMA, cd.,s. 444.

47) Stezce se většinou říkalo Vintířova. Název Česká, který se někdy objevuje, je omyl z interpretace listiny z r. 1256 (RB II, č. 123, s. 47), která mluví o české stezce přes Zwettl v Rakousích, někdy mylně zaměňovaný za Zwiesel.

48) J. V. ŠIMÁK, České dějiny 1/5, s. 103L

49) J. ŽEMLIČKA, c d., s. 282 (mapa); E. SCHWARZ, Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle, München - Berlin 1931, s. 109, do této skupinky řadí i Albrechtsried -Albrechtice u Sušice.

50) J. KUTHAN, c.d.,s. 222; A. MERHAUTOVÁ, c. d., s.92; V. MENCL - K. BENE-ŠOVSKÁ - H. SOUKUPOVÁ, c.d.,s. 47.

51) J. KUTHAN, cd. ,s. 225. Cituje zde rukopis uložený v Národní knihovně v Praze, sign. 2 B 19, kde je v soupisu privilegií ostrovského kláštera uvedeno: „Idem litera Gregorii episcopi super ecclesia Niczow ... "; Sedláček v Místopisném slovníku (s. 648) uvádí, že zde bylo proboštství již před rokem 1310.

52) J. KUTHAN, c.d.,s. 239, A. MERHAUTOVÁ, c. d., s. 329. Plebána zmiňují RB, II, č. 16, s. 7.
53) J. KUTHAN, cd., s. 188-189; CDB IV/l,č. 225, s. 391; A. MERHAUTOVÁ, cd., s. 101-102; V. MENCL - K. BENESOVSKÁ - H. SOUKUPOVÁ, c.d.,s. 45.

54) J. KUTHAN, cd.,s. 194; A. MERHAUTOVÁ, c. d.,s. 121.

55) J. KUTHAN, c.d.,s. 249; CDB II, č. 286, s.282; V. MENCL - K. BENESOVSKÁ -H.SOUKUPOVÁ, cd., s. 47; A. MERHAUTOVÁ, c d., s. 365-366 hledá analogie v rakouském a bavorském prostředí.

56) J. KUTHAN,c.d., s. 187-188; V. MENCL- K. BENEŠOVSKÁ - H. SOUKUPOVÁ, c.d.,s. 52.

57) J. KUTHAN, c.d., s. 224-225; A. MERHAUTOVÁ, c. d.,s. 178.

58) J. KUTHAN, c.d., s. 227.

59) V. NOVOTNÝ, České dějiny 1/4, s. 69, 75; "Otakarus rex restituit Henrico castrum Ride et Schuttenhofen cum suis peninentiis. licet tarnen haec occupavit rursus" (Monumenta Windbergsia; cituje J. V. ŠIMÁK, České dějiny 1/5, s. 1032).

60) J. PELANT, Města a městečka západočeského kraje, Plzeň 1988, s. 272.

61) T. DURDÍK - J. ADÁMEK - J. FRÖHLICH - P. CHOTĚBOR, Castrum Bene 6. Exkursionfuhrer, Praha - Písek 1998, s. 33. Naznačuje se možnost, že hrady Rábí a Petrovice patří do kontextu bogenské hradní architektury.

 

Lektoroval: Mgr. Robert Šimůnek


LITERATURA

Anderle, J.: Petrovické hrady, Castellologica Bohemica 3, 1993, s. 111-116
Blau, J.: Geschichte des klinischen Freibauern, Pilsen 1932
COSMAE PRAGENSIS CHRONICA BOHEMORUM. Monumenta Germaniae Historiae - Scriptores, Nova series II. Ed. B. Bretholz, Berolinae 1923
Dobiáš, J.: Seit wann bilden die natürliche Grenze von Böhmen auch seine politische Landesgrenze?, Historica 6, 1963, s. 5-44
Durdík, T.: Encyklopedie českých hradů, Praha 1995
Durdík, T. - Adámek, J. - Fröhlich, J. - Chotěbor, P.: Castrum Bene 6 Exkursion-fuhrer, Praha - Písek 1998
Fiala, Z.: Přemyslovské Čechy, 2. vyd., Praha 1975
Hirsch, H.: Zur Entwicklung der böhmisch-österreichisch-deutschen Grenze. Jahrbuch des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 1, 1926, s. 7-31
Hosák, L.: Teritoriální vývoj Českého státu a jeho zemí I, Historická geografie 6, 1971, s. 132-149
Hostaš, K. - Vaněk, F.: Soupis památek historických a uměleckých v království českém 12, politický okres sušický, Praha 1900
Kašpar, J.: Vybrané kapitoly z historické geografie českých zemí a z nauky o mapách, Praha 1990
Kuchyňka, R.: Kostel v Albrechtci, Časopis Společnosti přátel starožitností českých 17, 1909, s. 178
Kubů, F.: Die Grafen von Bogen in Böhmen, in: Die Anfange der Grafen von Bogen-Windberg, Windberg 1997 (1999)
Kuthan, J.: Středověká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století, 2. vyd., České Budějovice 1977
Lippert, J.: Sozialgeschichte Böhmens II, Prag 1898
Mend, V. - Benešovská, K. - Soukupová, H.: Předrománská a románská architektura v západních Čechách, Plzeň 1978
Merhautová, A.: Raně středověká architektura v Čechách, Praha 1971
Muggenthaler, H.: Die Besiedlung des Böhmerwaldes, Passau 1929
Novotný, V.: České dějiny 1/2, Praha 1913,1/3, Praha 1928,1/4, Praha 1937
Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1939
Pelant, J.: Města a městečka západočeského kraje, Plzeň 1988
Piendl, Max: Böhmen und die Grafen von Bogen, Bohemia 3, 1962, s. 137-149
Profous, A. - Svoboda, J. - Šmilauer, V.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I-V, Praha 1948-60
Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl XI.- Prácheňsko, Praha 1897 (reprint 1997)
Sedláček, A.: Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1908 Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí, Praha 1998
Schalter, J.: Topographie des Königreiches Böhmen, I-XVI, Prag 1785-91 Schwarz, E., Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle, München -Berlin 1931
Sláma, J.: Příspěvek k vnitřní kolonizaci raně středověkých Čech. Archeologické rozhledy 19, 1967, s. 433 - 445
Šimák, J. V.: České dějiny 1/5, Praha 1938
Šimák, J. V.: Dvě knihy o osídlení Šumavy, Český časopis historický 43, 1937, s. 100-112
Šimák, J. V.: Místopisné drobnosti III. Český časopis historický 41, 1935, s. 352-370
Šmilauer, V.: Úvod do toponomastiky, Praha 1966
Žemlička, J.: Čechy v době knížecí, Praha 1997

 

Jiří Martínek, Sušicko – bylo či nebylo? In: Historická geografie 30; Pocta Jaroslavu Kašparovi. Sborník k 70. narozeninám Doc. PhDr. Jaroslava Kašpara, Csc., Praha: Historický ústav, 1999, str. 85-100.


 
TOPlist